Naše setkání s Eoghanem O´Reilly

V roce 1993 jsem nastoupil na Filozofickou fakultu Slezské univerzity studovat angličtinu. To bylo asi to jediné, čemu jsem se  kromě několikahodinového cvičení na kytaru na gymnáziu věnoval. Na praktický jazyk jsme dostali velice příjemnou lektorku, dámu již v pokročilejším věku Maggie Fiddes, která na nás mluvila s nádherně nesrozumitelným skotským dialektem. Když se dozvěděla, že jsem ze Šumperka, požádala mě jestli bych nemohl osobně doručit vzkaz jednomu z jejích bývalých žáků, který shodou okolností byl na návštěvě u svého milovaného děvčete v Šumperku. Depeši jsem doručil a to bylo naše první setkání.

Shodli jsme se v názoru na hudbu, domluvili jsme se, že až přijede na delší dobu, že okamžitě dáme dohromady pořádnou rockovou kapelu… Než se ale vrátil, už jsem dostal angažmá v Omicronu. Hráli jsme několikrát týdně, ve studiu jsme byli víc než doma, a tak musel společný projekt ještě pár let počkat. Dále jsme se ale pravidelně sekávali u piva a dlouhé hodiny jsme diskutovali o hudbě a o jazyce.

Když jsem jel na 1. ročník kytarového festivalu, který pořádal Luboš Andršt a Michal Pavlíček a na kterém jsem nakonec získal cenu diváků, doprovázeli mě jak Eoghan, tak Maggie. Byl to super den.

Eoghan zatím získával tituly objev roku v časopise Folk and Country, objevoval se i v televizi, tehdy s Happy to Meet. Nakonec se ale spolu rozkmotřili, neboť Eoghanovi neseděl jejich přístup k irské hudbě.

Když jsme konečně našli čas a bubeníka, pustili jsme se do uskutečňování našich plánů. Založili jsme revival Eoghanovy anglické Love in Exile. Chtěli jsme hrát rock-bluesovou muziku. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, po prvním demo snímku nám odešel bubeník studovat na pražskou konzervatoř. Zůstali jsme tedy jen sami dva a tehdy Eoghan objevil Ondru Riegla. Měli jsme domluvený ještě jeden koncert, a tak jsme to provizorně odehráli ve třech. A to byl počátek kapely Bottlewash.

Poslouchal jsme nahrávky od Eoghana a pomalu jsem se dostával k podstatě irské hudby.

Mnohdy jsme zvali hudební hosty, ale vždy jsme nakonec končili tři. Asi je to správná konstelace ve správný čas. Ondra je svobodomyslný nadšený hudebník, takže teď se chceme pustit i do lehce elektronických experimentů. Naši skalní příznivci se ale nemusejí bát. Bottlewash pouze rozšíří, nikoliv opustí svoji doménu, tou je tradiční irská hudba.

A navíc mezi námi funguje jakási telepatie, na kterou se při koncertech můžeme spolehnout. Mnohokrát koukáme, jak jsme během koncertu změnili skladbu k nepoznání. Posluchač nic nepozná. Jen my víme, že se jedná o čistou improvizaci. (Flek)

The Bottlewash History

I met Radek on my first visit to Šumperk(pronounced Shumperk) in 1994. Margeret Fiddis, his English lecturer in Opava, had been my mentor during my first teaching practice in England. I was just blown away by his guitar playing and we planned to do something together when I moved to Šumperk. As it turned out though he played with a local rock band and I joined up with a bluegrass band that later became a folk-rock band. Both bands had peaked and were on the decline when we finally decided to do something together.

I first saw Ondra playing at a jam session. He seemed to be able to accompany any song in any style and to play improvised solos. This was the kind of musician I’d long been looking for here.

The trio first came together to play Majales, a kind of Czech student Rag Week in May. Radek and I were supposed to play with an electric band but our drummer let us down. Right from the start everything seemed to click. There was a kind of telepathy. We could take the music anywhere we wanted and do whatever we wanted to with it. Concerts were often as much a surprise for us as for the audiences.

We’ve been together five years now and the music still keeps developing. We’ve played in clubs and festivals all around the Czech Republic, in Slovakia and Poland and there are already plans to play even further afield. We’ve also appeared on radio and television and recorded two albums.

My life before The Bottlewash

Dave and I were sitting on the steps below the statue on Abington Square at about two o’clock in the morning eating disgustingly greasy hamburgers after another frantic gig. It was a kind of wind-down ritual we’d got into. We’d been doing pretty well playing rock covers on the local circuit but what we really wanted was to play our own songs. Unfortunately the others weren’t interested. Dave said “Let’ s forget about the others and start a new band”. I suggested recording a few songs, just ourselves and a few session musicians, and then using the same or other musicians to play what we’d recorded. I’d played with a western-swing band on a similar project. The recording had won an award from Country Music Magazine.

So that’s pretty much what we did. Myself and Dave recorded the first few songs on our own then invited Alan Savage , a local professional drummer along to replace the computer drum track and added a sax player on one track.

We later auditioned for a bass player and Love in Exile became a live band.

A number of record companies showed interest and we must have spent about a year living between one phone call and the next. The truth of the matter was it wasn’t commercial enough and we weren’t willing to compromise. As more than one record company exec. told us “It’s great stuff lads but it’s not what the kids are buying.”

Alan had another U.S. tour with Howard Keele and then theatre work in London. Attempts to replace him were never satisfactory. Dave was deep in financial and personal problems and I left to teach in the Czech Republic.